V roce 2010 jsem se začala zajímat o klasickou drezuru a školu lehkosti Philippe Karla = Legerete.

Nikdy se mi používání pomocných otěží nelíbilo, navíc když jsem se dala cestou horsemanshipu, tak abych jeden den jezdila na provazové ohlávce a druhý den měla koně vyvázeného, by bylo trochu divné (jinak proti udidlu nemám nic)... také nejsem "silový" jezdec, nemám silné nohy, a tak známé pobízení holeněmi v kombinaci, kdy jsem koně vepředu držela, že jsem ho tím spíše brzdila - nefungovalo... v neposlední řadě hodně probírané téma rollkur mi je také proti srsti a zejména to nechápu u skokových koní - zkuste si skákat přes překážku, když máte hlavu s očima na prsách...

A tak jsem začala hledat "nový" způsob ježdění než ten, který jsem znala. Narazila jsem právě na školu Lehkosti a zjistila, že kurzy se konají nedaleko od mého bydliště a zároveň, že pořadají i kurzy klasické drezury. Na jaře 2010 jsem na kurz vyrazila jako divák a úplně mě to nadchlo, jak to lze také dělat jinak a lehce a já se začala aktivně o toto ježdění zajímat a včleňovat do své jezdecké praxe - výsledky se brzy dostavili.

Cíl je stejný jako je v pravidlech FN, ale cesta je úplně jiná. Všechny body (jako je např. takt či přilnutí) jsou tam zahrnuty také. 

Pár rad od Sabine Mosen:

- schopnost vcítit se do koně je většinou důležitá k pokroku (jestli jemněji nebo ostřeji, neexistuje jeden univerzální návod)

- komora na sedle = zeď, která se nesmí rukama překročit

- ruce nesmí být na stehně, pak tlačíme na jazyk

- ruka nesmí klesnout níže, než je kohoutek

- člověk musí mít pocit, že kdyby mu ukradli koně, tak že dopadne na nohy

- přechody ukáží kvalitu či nekvalitu tréninku

- koně i jezdci se učí hodně v kroku ( = nové věci naučit v klidu v kroku) - dá se vše v něm poměrně brzy dělat